Duben a květen 1945 mezi Bautzenem a Prahou
Předehra…
V dnešní historii bývá často opomíjen význam posledních dnů druhé světové války a toto je často podpořeno tvrzením, že německá branná moc už v samém závěru války nebojovala a pouze ustupovala na západ do zajetí ke spojencům se slovy "Nur nicht den Russen in die Hände fallen!"1). Nebylo náhodou, že ve vzdálenosti 20 km od severočeské Lobendavy došlo v posledních dnech války k zajímavému úkazu, kdy se německý Wehrmacht vzepřel a doslova z posledních sil dosáhl posledního taktického vítězství.
Jak se to stalo?
Hlavním aktérem posledního dějství byla 2. polská armáda(2.AWP) a na jejím levém křídle 52. sovětská armáda. 2. AWP národnostní armádou Polska na východní frontě, která bojovala po boku Rudé armády jako česká Svobodova armáda. Dne 16. dubna 1945 zahájila sovětská vojska mohutnou ofenzívu na frontě od Baltu až k tehdejším sudetským horám, nikdo netušil jaký tato operace bude mít dopad na 2. AWP. Cílem mohutného útoku z východu byl Berlín. 2. polská armáda útočila ve směru na Drážďany a kryla tak hlavnímu uskupení útočících armád levý bok. 2. AWP si vytvořila dvě předmostí u Rothenburgu ze kterých vyrazila na Drážďany. V důsledku takovéhoto prudkého postupu si sama odhalila své levé křídlo. Ve dnech 19. – 26. dubna 1945 se na tomto směru rozhořely prudké boje a později se toto uskupení se stalo obětí prudkého německého protiútoku. 2. AWP byla roztažená na koridoru o délce 85 km a širokém 15 – 20 km. Dne 22. dubna dokonce dosáhly 8. a 9. pěší divize s 1. obrněným sborem pozice ve vzdálenosti 8-10 km od Drážďan. Již zmíněný koridor byl však nasycen obklíčenými německými vojsky a následný protiútok Wehrmachtu byl pro Poláky zdrcující. Wehrmacht doslova vrazil klín mezi Rudou armádu a polské vojsko. V důsledku tohoto například došlo k rozdrcení 5. polské pěší divize2), další divize se daly na ústup a nebo byly nuceny přejít do obrany. Německý protiútok znovu vyprostil německý Bautzen ze sovětského sevření a vrhl frontovou čáru dál na sever. Velitel 2. AWP generál Karol Świerczewski požadoval po sovětském velení zastavení všech útočných operací své armády a přechod do obrany za účelem zastavení německého protiútoku. Nejprve se mu dostalo kategorického odmítnutí, ale později pod vlivem událostí byli nuceni tak učinit. Na 2. AWP útočilo nezanedbatelné uskupení tankové divize Luftwaffe „Hermann Göring“, 20. tankové divize, jednotky 17. a 72. pěší divize Wehrmachtu. Tato německá operace měla takový význam, že bylo na podpoření úderů povoláno i několik jednotek německého Volkssturmu (Německá domobrana). Např. Frýdlantska byla odeslána jedna rota. Tato domobrana byla jinak primárně určena k obraně vlastního regionu.
Velitel 2. AWP generál Karol Świerczewski (zdroj internet)
Na onu dobu vzpomíná Anelise Casková, rozená Schreiberová, ročník 1928, která tehdy žila ve Varnsdorfu se svým otcem. Její otec byl příslušníkem Volkssturmu a měl nastoupit k nasazení do Žitavy. Tehdy nenastoupil a jen díky brzkému konci války si toho nikdo nevšiml, přitom se vystavoval přísnému trestu zastřelením.
Foto neznámého příslušníka elitní polní tankové divize Lutwaffe „Hermann Göring“ (archív autora)
Ani ve vzduchu nebyl klid...
Proti útočícím sovětským uskupením vytvořila německá Luftflotte 6 tzv. Gefechtsverband Rudel, podle jména známého jednonohého plukovníka Luftwaffe Hanse-Ulricha Rudela3). Do 21. dubnu 1945 byl Gefechtsverband tvořen z různých částí bitevních a stíhacích jednotek Luftwaffe umístěných na Liberecku a v Sasku. Část tohoto svazu byla umístěna na Hradčanském letišti(tehdy Kummer am See) u Mimoně odkud vzlétal zejména plukovník H.U. Rudel. V průběhu dubna tento svaz provedl někdy za jediný den neuvěřitelných několik desítek bojových vzletů proti Rudé armádě(RA) a dalším pozemním svazům v prostoru Drážďany-Budyšín. RA a 2.AWP si tam musela ze svého stavu odepsat několik desítek tanků, obrněných a nákladních vozidel 4).
Na tuto hektickou dobu nechme zavzpomínat samotného Rudela:
„Z Kummerského letiště startujeme většinou ráno se čtyřmi nebo pěti protitankovými letouny, doprovází nás deset až patnáct letounů Focke-Wulf 190 s pumami a zároveň nám dělají stíhací ochranu. Protistrana nás očekává v ohromných houfech. Jenom zřídkakdy, když je dostatek benzínu, můžeme vzlétnout se všemi svazky, které jsou mi podřízeny, a i pak má protivník ve vzduchu pětinásobnou převahu! Máme nyní tvrdě vydělaný chlebíček.“
Sestřelené německé stíhací letadlo Messerschmitt Bf 109 u Rothenburgu (Na Luzyckim szlaku, Kazimierz Kaczmarek)
Bitva u Bautzenu
Dodnes se vedou spekulace o smyslu této operace a jejím významu na konci války. Jisté je, že šlo o poslední německou lokální ofenzívu Třetí říše, která však upadla v zapomnění. Jako důvody této operace jsou udávány snahy o znovuzískání iniciativy na východní frontě, odlehčení tlaku na Berlín, nebo měla být operace počátkem ofenzívy vedoucí k vyproštění obléhaného města Breslau(město označované jako Festung Breslau padlo 6. května 1945). V současné době se dokonce vynořily fantastické spekulace, že operace měla vést k získání času k nasazení atomové bomby údajně zkoušené v dolním Slezsku. Ať už byly důvody ofenzívy jakékoli, tak tato německá kampaň se stala posledním taktickým vítězstvím Wehrmachtu, které mělo tragický dopad na 2. polskou armádu. 2. polská armáda utrpěla od 16. dudbna do 4. května 1945 následující ztráty: 4 902 zabitých, 2 798 pohřešovaných a 10 532 raněných. Jednalo se 20,3 % početního stavu armády před 16. dubnem 1945. Kromě toho 2. armáda ztratila 160 tanků, 45 samohybných děl. Němcům se dokonce podařilo část odepsané techniky znovu nasadit proti jejich majitelům a generálové Wehrmachtu nešetřili vyznamenáními pro své vojáky.
Na Prahu!!!
Urputné boje u Bautzenu trvaly do 26. dubna 1945. Němci se pokusili znovu útok obnovit do 30. dubna 1945, ale poté tento tlak zeslábl. RA a 2. AWP se z této německé operace vzpamatovávala do 4.května 1945, kdy dostala 2. polská armáda rozkaz maršála Koněva prolomit nepřátelskou obranu na úseku mezi lužickými městečky Kamenz a Neschwitz a postupovat na čáru Bad Schandau - Ebersbach a potom dále do Čech(tehdejších Sudet a dále do Protektorátu). Posledním dějstvím války se měl stát Šluknovský výběžek a dále pak prostor směrem na Prahu. V první vlně polského úderu na Šluknovský výběžek stála 9., 5., 8. a 7. polská pěší divize a ve druhé vlně 10. polská pěší divize a 1. obrněný sbor jako armádní rychlá skupina. Největší tíhu boje měla nést 9. a 5. pěší divize, spolu s dalšími menšími polskými pozemními svazy. Proti těmto polským silám stály zbytky 269. a 72. německé pěší divize a 545. divize lidových granátníků spadající pod 4. tankovou armádu armádní skupiny "Mitte"5). Spolu s těmito jednotkami byl prostor nasycen různými záložními, strážními a dokonce dobrovolnickými jednotkami.
Okolo 6. května 1945 bylo polským průzkumem zaznamenáno, že se tyto jednotky pokoušejí odpoutat na jih od frontové linie a ustoupit na další linii obrany. Tato linie se měla opírat o Lužické hory, ale k tomuto již nedošlo. Následným postupem polských jednotek nebylo zaznamenáno většího odporu, až před předválečnými hranicemi ČSR byl zaznamenán odpor a dne 8. května 1945 se podařilo dosáhnout Bautzenu. K překročení předválečných hranic došlo v dopoledních hodinách 8. května 1945 u osady Severní. Přímo v Severní však nedošlo ke střetům a tato byla obsazena bez boje 34. plukem 8. polské pěší divize. Divize dále pokračovala k nedaleké obci Lobendava, kde byl již pluk přivítán nepřátelskou palbou. Došlo zde ke střetům s německou posádkou o velikosti jedné roty(cca 180 vojáků). Do boje se zapojilo polské, ale i německé samohybné dělostřelectvo. Poláci zajali okolo 130 vojáků 6) a velké množství vozidel, odpor v okolí byl likvidován do 18:00 hod. dne 8. května 1945. V tento den, jenž měl být posledním dnem války, padlo v boji o tuto obec 19 polských vojáků. Tito vojáci jsou pochováni na místním hřbitově a je jim věnován udržovaný pomník7) ( http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm-okres-decin/lobendava ). Vzpomínkou na poslední den války v Lobendavě je nám výtažek z protokolu o výslechu tehdejšího římsko-katolického faráře v Lobencdavě Rudolfa Posselta:
„Dne 7.5. 1945 přišla-přijela jednotka tankového vojska z Budyšína. V obci Severní a v Lobendavě zůstala jednotka 3 tanků a asi 1 rota vojska pod velením dvou důstojníků v hodnosti poručíka a nadporučíka. Dne 8.5. 1945 dostala jednotka od velitelství z Budyšína příkaz zadržet polské jednotky v obci Lobendava až do večera. Kolem 9:30 hodin dorazila prvá jednotka polského vojska do obce Severní….“
Podle tohoto protokolu boje v okolí trvaly do 18:00 hod. dne 8. května a Lobendava byla pevně obsazena do 21:00 hod.. Podle další výpovědi faráře se dala polská armáda do pohybu ve 4:30 hod. následujícího dne 9. května 1945. 9. květen 1945 měl být prvním dnem míru, ale…
Opuštěná technika Wehrmachtu na okrese Děčín (archív autora)
Válka však nekončí!!!
Tuto část začněme vzpomínkou paní Markéty Vackové, dcery Johanna Karla Münzberga, zvaného "Poslední", hostinského hradní restauraci na Tolštejně:
„Dne 8. května jsme ještě s několika hosty, kteří k nám utekli ze Zhořelce, stáli ve 12 hodin v noci na vrcholu kopce (na Tolštejně). Přesně o půlnoci skončilo dunění fronty, pak ale zaznělo na stožecké silnici, ucpané prchajícími německými vojáky a uprchlíky pár výstřelů. Vojáci odhazovali své zbraně na okraj silnice. Byl to zmatek, vyvolávající největší úzkost. K nám nahoru se náhle přihnaly supíc moje teta Marie Boschová, žena bratra mé matky, s dcerou Lilly, které utekly před děsnou vřavou v údolí. Bydlely tehdy v malém domku hajného, posledním na levém okraji silnice z Lesného na Šébr. Strýc zůstal v domku.
Příští den ráno nastalo nezvyklé ticho. Tehdy jsme mívali velmi dobrý dalekohled zn. Zeiss a mohli jsme tak dobře pozorovat, jak v poledne sjížděli dolů od Studánky první ruské pancéře, které si u restaurace "U jelena" v Dol. Podluží udělaly přestávku. Teprve později táhly Lesným i další oddíly směrem na Šébr. Někteří místní zvědavci, kteří se postavili na silnici, přišli o své hodinky. Ke strýci do hájenky přišli vícekrát Rusové s ukradenou drůbeží a vařili si tam z ní svoji stravu. Strýci nic neudělali, musel s nimi jen jíst.“
Ráno dne 9. května 1945 se polské, ale i německé ozbrojené síly dali do pohybu. Okolo tří hodin trval boj o vypuzení němců z okolí Lipové, kde se zachytili zbytky 72. pěší divize Wehrmachtu a neznámé skupiny SS. Tyto jednotky později ustoupili pravděpodobně směrem ke Krásné Lípě, odtud k Děčínu a dále k americkým liniím. K prudkým střetům došlo u Mikulášovi se zadními voji ustupujících jednotek Wehrmachtu a pravděpodobně strážního oddílu SS z továrny z Mikulášovic. Do boje se v potyčkách měli zapojit na německé straně zbytky neustanovené východní dobrovolnické formace. Podle vzpomínek tehdy malého chlapce Kurta Mülera, ročník 1934, měli tyto formace ustupovat i přes železniční přejezd v Dolním Podluží. Jednalo se o vojáky v německých uniformách, hovořících slovanským jazykem. Tyto vzpomínky potvrzují nálezy identifikačních známek dobrovolníků na ústupové trase Chřibská-Křížový Buk-Česká Kamenice 8).
Ilustrační foto ustupujících východních dobrovolníků (archív autora)
Přestřelky 9. května nekončí...
Ilustrační foto polského polního tábora v saské Lužici (zdroj internet)
Při postupu před Krásnou Lípou byl napaden například týl 35. polského pěšího pluku, konkrétně byla napadena zdravotní četa jejího 3. praporu. Tento útok si vyžádal několik zraněných a zdržení postupu. Na poslední výstřely druhé světové války zavzpomínal František Caska, ročník 1930, mělo k nim dojít ráno 9. května 1945 v okolí Vlčí Hory. Tato vzpomínka je dokladem nelehkého postupu Poláků Šluknovským výběžkem, ani 9. květen 1945 se tak nestal prvním dnem míru. To vše bylo umocněno nálety na nádraží v okolí ve dnech 8. a 9. května 1945. Krásná Lípa byla obsazena 9. května 1945 ráno a celý prostor po levé straně silnice ze Studánky do K. Lípy se podle pamětníků stal vojenským táborem.
9. května 1945 v poledne se do přestřelky dostal 37. polský pěší pluk v Rumburku se silnou skupinou příslušníků SS, kteří ještě disponovali kulomety. Ohnisko odporu nacistů bylo v nárožní budově dnešních ulic Komenského a Svobodovy. Ještě dnes připomínají tuto přestřelku stopy po střelách na budově České spořitelny. Odpor byl nakonec zlomen za pomoci pěchotních kanónů r. 76 mm, ale ani poté nenastal pro postupující 37. polský pěší pluk klid.
Podívejme se však na celou událost očima pamětnice paní Erny Šemberové, rozené Richterové, ročník 1927:
„Do Rumburku jsem se vrátila pár dní před kapitulací z Prahy. Očekávali jsme brzký příchod Rusů a tak jsme se schovávali v místním pivovaru. Po náletu na Rumburk 8. května 1945 jsem se vrátila zpět k nám domů. Matka vlastnila vyhlášený hostinec Grüner Baum. 9. května přišli do města polští vojáci, kteří obsadili město. Část jich přišla od Šluknova a část od Jiříkova. Náhle se strhla přestřelka u tehdejší Sparkasse(městská spořitelna). Po této přestřelce jsme byli vyhnáni z domova a mezi lidmi se šířila zvěst, že Poláci za tento čin chtějí město srovnat se zemí. Později se mezi lidmi říkalo, že se Polští vojáci pokoušeli dostat do trezoru ve Sparkasse a narazili na nějaké nástražné zařízení, které zranilo jednoho z nich. Vojáci to vyhodnotili tak, že zahájili na budovu palbu a později zastřelili i jednoho zaměstnance. Mělo se jednat o ředitele oné pobočky. Věc později zklidnil místní duchovní, který věc vysvětlil veliteli a napětí opadlo.“
V jednom čísle vydání německé tiskoviny Unsere Niederland z října 2005 byla uveřejněna vzpomínka, kde se hovořilo o oné události. 9. května 1945 dorazili do města polské jednotky, někteří vojáci se pustili do své válečné kořisti. Jejich cílem se stala i místní Sparkasse. Vnikli do budovy a přinutili místního zaměstnance pana Wagnera aby otevřel trezor v této pobočce. On však disponoval jedním klíčem ze dvou, ale na to dobyvatelé nechtěli slyšet. I přesto jej přinutili aby se dal do otevření trezoru. Použil svůj klíč, ale dál se mu nedařilo trezor otevřít. Následně byl přinucen k otevření trezoru, ale při manipulaci s vnitřním ústrojím měl být zasažen bezpečnostním samostřelným zařízením. Vojáci věc vyhodnotili jako nepřátelský akt, pana Wagnera vyvlekli ven a zastřelili ho. Venku se však také rozpoutalo peklo. Na nárožní budovu se snesla z okolních ulic palba. Možná došlo i ke úmrtím a zraněním. Věc byla jednoduše vyhodnocena jako nepřátelský akt a později přisuzována příslušníkům SS.
Přenesme se však dál. Cca hodinu po přestřelce v Rumburku byly čelní jednotky onoho pluku napadeny za městem protiútokem v síle několika set mužů, z nichž část byla v civilu(pravděpodobně šlo o místní příslušníky Volkssturmu. Protiútok byl opět zastaven palbou z pěchotních děl a útočníci se rozprchli do okolních lesů. Pluk dále pokračoval v postupu směrem na Cvikov, kde se setkal jednotkami sovětské 28. armády, které předtím osvobodili Varnsdorf a Cvikov. V druhém sledu Poláci obsadili Českou Lípu a pokračovali směrem na Prahu. Došlo k obsazení Č. Kamenice a Děčína, kde jednotky Waffen SS vyhodili do povětří muniční kolonu přímo v ulicích města. K dalšímu organizovanému odporu, či přímo k bitvám již nedocházelo. Nechme zavzpomínat pamětníka Oswalda Meldeho, ročník 1930:
„Bydleli jsme v Sosnové, nedaleko silnice od České Lípy. Pamatuji se na neustále přesuny jednotek Wehrmachtu v posledních dnech války a to včetně i větší techniky. V obci, poblíž dnešního autodromu v lese vyrostlo jakési skladiště válečného materiálu, celá oblast byla uzavřena a střežena vojáky. V lese byly vybudovány obrané postavení a poblíž dnešního železničního přejezdu byl vyhlouben obří příkop (pozn. protitankový).
9.5. 1945 si pamatuji, jak od České Lípy po trati přišli polští vojáci. Co si pamatuji, tak se nechovali nějak nevhodně. K žádným bojům a ani výstřelům nedošlo. Nedlouho po nich přišli Rusové, tábořili na okolních lukách. Dle mého se jednalo o týlové jednotky. Pamatuji si na ruského vojáka, který na něčem seděl. Vypadalo to jako nějaká krabice. Později jsem se šel na to podívat a jednalo se o rádio. Pamatuji se na to, že Rusové měli koně a mi se s nimi chodili koupat do Dubice. Chovali se slušně, ale i tak došlo v obci prý ke dvěma znásilněním. V domě k de v současnosti bydlím, Sosnová čp. 9 byla kdysi obecní malotřídka, po válce v ní sídlili Rusové, kteří zde měli pekárnu. Po válce byl v oblasti klid a naší starostí byla zábava a výpravy za děvčaty.“
Postup 2. AWP byl zastaven 10. května 1945. Nejdále postoupil do Mělníka 1. polský obrněný sbor, který ještě 11. května svedl přestřelku s rozprášenou skupinou Waffen SS u Pražských Ďáblic, která se snažila odpoutat od Prahy a uniknout k americké demarkační linii. Podle dostupných pramenů však Poláci přímo do Prahy nevstoupili.
Polské jednotky od Bautzenu až po Mělník ztratily 39 padlých důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojáků. Dalších 902 polských vojáků bylo zraněno.
Německé ztráty v těchto bojích čítaly cca 580 zabitých německých vojáků, 13 zničených tanků, 28 děl a minometů, 45 vozidel a do zajetí se dostalo 3 086 vojáků německé branné moci. Ani válečná kořist nebyla malá. Z výčtu polské kořisti zmiňme 500 padáků ze skladu umístěného u Krásné Lípy. Tento sklad střežila jednotka německých výsadkářů 9). Dne 13. května 1945 bylo započato postupné stahování 2. AWP z českého prostoru zpět do Polska 10).
1) Hlavně nepadnout do ruky Rusům.
2)Došlo k vyvraždění štábu této divize a dokonce byl zavražděn i velitel divize generál Waszkiewicz.
3) Tento plukovník byl nejúspěšnějším bitevním pilotem Luftwaffe, na východní frontě zničil 519 sovětských tanků a dalších několik stovek různých bojových prostředku. V závěru války přišel o nohu, ale i tak se brzy vrátil zpět do kabiny letadla. Patřil však k fanatickým obdivovatelům A. Hitlera.
4) Podrobněji se tomuto tématu věnuje v HPM č. 8/2008 – Až do hořkého konce, Michal Plavec
5) Armádní skupina "Mitte"(Střed) tehdy bránila prostor Saska, Slezska, Sudet a Protektorátu Čechy a Morava. Jednalo se o milionovou armádu se kterou její tehdejší nepřítel musel počítat.
6) Tento údaj napovídá tomu, že v oblasti se nashromáždilo během dne větší množství ustupujícího vojska. Podle mého hrubého odhadu se v prostoru Šluknovského výběžku mohlo nacházet na 30 000 – 50 000 vojáků německé branné moci. Ústup s přestávkami trval téměř nepřetržitě a to i v noci.
7) Podle výpovědi místních obyvatel jsou polští vojáci pohřbeni i s padlými německými vojáky. V archívních materiálech se mi podařilo nalézt náčrtek hrobů v Lobendavě s umístěním hrobů padlých německých vojáků.
8) Dvě známky vlastním. Jedna se o známku východního dobrovolníka ze 17. pěší divize a dobrovolníka 662 východního praporu.
9) Konkrétně šlo 273 Fallschirm-Rüstungs-Kompanie 2
10) Kvalitně je postup Poláků popsán v článku Jindřicha Marka Polski marsz z Lužice do Čech
Použitá literatura a prameny:
Budziszyn 1945, Wydawnictwo Militaria - Jacek Domanski
Draze zaplacená svoboda II, kolektiv autorů
HPM č. 5/1996 – Vojsko Polskie w Operaci Praskej, Tomáš Jakl
HPM č. 8/2008 – Až do hořkého konce, Michal Plavec
Krásná Lípa očima pamětníka, Stanislav Strašil
Letztes Aufgebot zur Verteidigung des Reichsgebiets, Rolf Hinze
Na Luzyckim szlaku a Polacy w walkach o Czechoslowacje, Kazimierz Kaczmarek
Navzdory, Hans-Ulrich Rudel
Polski marsz z Lužice do Čech, PaedDr. Jindřich Marek
Rozhovory s pamětníky Anelise Caskovou, Františkem Caskou, Kurtem Mülerem a Oswaldem Meldem.
Unsere Niederland
Terénní výzkumy
Archivní prameny muzea Rumburk
Autor: Radek Andonov